Projev a odpovědi na otázky ministra zahraničních věcí Ruské federace Sergeje Lavrova na prezentaci analytické zprávy "Utopie rozmanitého světa: Jak pokračuje historie" Mezinárodního diskusního klubu Valdaj (Moskva, 13. října 2020) - Zprávy velvyslanectví

Vážený Fjodore Alexandroviči (Lukjanov),

Vážení kolegové!

Není nutno říkat, že jste potěšeni mou účastí – je to v našem zájmu: vás nelze ponechávat bez dozoru, jelikož vy si něco navymýšlíte, a my bychom poté museli, jak jste řekl, žít v nové realitě a věci napravovat.

Ale teď vážně: děkuji za pozvání. Vždy se snažím účastnit se aktivit Valdajského klubu, což ještě více platí o prezentaci podle mého názoru velmi zajímavé, jako vždy provokující, netriviální zprávy, která je hodna zkoumání a podněcuje k zamyšlení. Zdravím všechny účastníky tohoto zasedání. Je jasné, že intelektuální a tvůrčí energie Valdaje nemizí. Je to dobrý důvod pohovořit o tom, jak název zprávy napovídá, v jakém světě žijeme, jak pokračují dějiny. Mohu přesvědčivě konstatovat, že zpráva je obecně optimistická.

Je třeba hovořit nejen o tom, jakým směrem se svět může v dohledné budoucnosti změnit, ale i o tom, zda můžeme tyto změny ovlivnit. Naše pozice ohledně posouzení toho, co se děje ve světě, se v zásadě shoduje s těmi formulacemi, které se používají ve zprávě: "volatilita", "impulzivnost" mezinárodního života. Už dlouho říkáme, že svět prochází hlubokou transformací, přerozděluje se globální rovnováha sil. Není pochyb o tom, že hlavním obsahem moderní doby je objektivní proces formování demokratičtějšího, multipolárního mírového uspořádání. Tento proces není snadný, je zdlouhavý. Zřejmě bude trvat celou epochu.

Zatím vidíme, že vzestup nových center ekonomického růstu, finanční síly, politického vlivu, upřímná snaha těchto center růstu a vlivu navázat vzájemně výhodné, rovnoprávní vztahy se všemi ostatními naráží na odpor, který pochází od skupiny západních států, které nejsou připraveny, nejsou zvyklí se dělit o svá výsadní postavení v mezinárodní hierarchii. Tato konfrontace zapříčiňuje stav turbulence a nejistoty popsaný ve zprávě.

Jak jsem řekl, boj starého a nového bude trvat zřejmě celou historickou epochu. Příznačné pro dnešek je, že maximálně sobecké chování lídrů jednotlivých států stále více ovlivňuje reálné dění na mezinárodní scéně. Příklad: na samém počátku pandemie jedna dobře známá, velmi bohatá a dobře vyzbrojená země odkupovávala, nebo ve správním řízení přesměrovávala k sobě zásilky s prostředky ochrany před koronavirem, které směřovaly jinam. Samozřejmě, že takových příkladů je mnoho a nemůže nás těšit, že kultura dialogu, kompromisu, obecně vzato schopnosti naslouchat partnerům se vytrácí. Často převládá touha obviňovat, předkládat ultimáta, požadovat. Právě dnes se nám zdá, že je jako nikdy naléhavé pokusit se začít od píky, vrátit se k základům diplomacie, k pracnému, vytrvalému, někdy i velmi nevděčnému, ale nakonec výsledek přinášejícímu hledání společných zájmů, kompromisů, koordinaci postojů. Jsme připraveni na takovou práci, jsme připraveni ji vést se všemi partnery bez výjimky.

Jsme spokojeni s tím, že jsme viděli ve zprávě předpověď – i když, jak řekl Fjodor Lukjanov, utopickou – o tom, že v roce 2045 OSN jistě oslaví 100 výročí svého založení. Navzdory kritice, často zcela oprávněné, své základní poslání Světová organizace splňuje. Právě díky ní byl svět uchráněn před katastrofálním konfliktem mezi velmocemi. Samozřejmě, i se všemi jejími zjevnými nedostatky (nic z toho, co vytvořily lidské ruce, lidský rozum, není dokonalé), alternativu OSN nyní nevidíme. Podle našeho názoru, OSN-centrická architektura, která byla vytvořena na bázi výsledků Druhé světové války, má stále velkou zásobu pevnosti a skrytý tvořivý potenciál, především v tom, co se týče udržování globální rovnováhy mezi předními světovými hráči.

Pro nás je také zřejmé, že zájmy celého světového společenství jsou v souladu se základními principy mezinárodního práva zakotvenými v Chartě OSN. Ano, mnozí správně konstatují, že dochází, a poměrně často, k porušování těchto principů mezinárodního práva. Ale nevzdáváme se přece pravidel silničního provozu jen proto, že dochází k nehodám a to pravidelně?

Podle mého názoru je zapotřebí něco jiného: usilovat o bezpodmínečnost a důslednost při dodržování všemi zeměmi principů a norem mezinárodního práva, jejich závazků podle mezinárodních konvencí; ne nechat rozmělnit mezinárodní právo nebo nahradit ho těmi pravidly, podle nichž naši západní partneři nabízejí budovat nový světový pořádek, přičemž se vyhýbají dokonce i čistě terminologicky užívání výrazu "respektování mezinárodního práva". Takových příkladů je velké množství. Vidíme, jak se tato "pravidla" – mnohokrát jsem o tom mluvil – rozpracovávají v úzkém kruhu tak zvaných "spřízněných duši", bez ohledu na mínění mezinárodního společenství, přičemž ignorují univerzální mezinárodně-právní normy stanovené v Chartě OSN, mnoha univerzálních úmluvách, zakládajících listinách specializovaných institucí. Stejně jako pravidla silničního provozu je i mezinárodní právo psáno krví. Všichni to dobře víme. Včetně krve těch, kteří bojovali na bitevních polích Druhé světové války, zvítězili v boji proti fašismu. Kvůli tomu není méně smysluplné, spíše naopak. Myslím, že ti, kteří nedodržují mezinárodní právo, riskují hodně.

Uvedu vám vyjádření Dmitrije Mendělejeva, který nejen že vytvořil tabulku periodických prvků a, jak se proslýchá, recepty populárních nápojů, ale také se zabýval filosofií. Hovořil o prospěchu nenásilného, progresivního vývoje. Napsal dílo s názvem Poznávání Ruska. Důvěrné myšlenky, které byly publikovány v roce 1905, kde uvedl: "Idealisté a materialisté vidí možnost změny pouze revolucí, a realismus uznává, že skutečné změny se uskutečňují jen postupně, a to evoluční cestou". Zdánlivě jde o banální pravdu, ale myslím, že v současném mezinárodním prostředí je to aktuální jako nikdy předtím. V každém ohledu je pro politiky hlavní zůstávat na pozicích realismu.

Svět je stále rozmanitější, konkurenčnější, a s touto tezí je těžké nesouhlasit. Nemůže být řízen z nějakého jednoho centra. Paradoxně – o tom již hovořil Fjodor Lukjanov – ukazatelem rovnosti států tváří v tvář společnému neštěstí se stala pandemie koronaviru. Dost nečekaně předvedla, že lidé v těch zemích, kteří se považují za "majáky" svobodného světa, demokracie, nejsou méně zranitelní před pohromou než všichni ostatní. Zřejmě se dá počítat s tím, že z tohoto "objevu", který nás postihl, jak na Západě, v rozvojovém světě, tak i u nás v Ruské federaci, budou vyvozeny správné závěry.

Nebudeme nikomu nic vnucovat, budeme se snažit tuto zdravotnickou výzvu pojmout jako příležitost k vytvoření konstruktivní součinnosti, a to nejen v boji proti nemoci. Vážíme si těch pozitivních reakcí, které přicházejí na naše návrhy ohledně vakcíny a léků proti koronaviru z velkého počtu zahraničních států – tak reagují desítky zemí. Myslím, že je to dobrý příklad toho, že i v těch nejtěžších podmínkách má smysl pracovat na sjednocení, a ne na rozdělení úsilí, nepodléhat pokušení využít aktuální problémy k získání jednostranných výhod.

Letošní rok je rokem 75. výročí Velkého vítězství a založení OSN. Podle našeho hlubokého přesvědčení jsou dnes, jako nikdy v posledních desetiletích, od vůdců předních zemí požadovány takové vlastnosti, jako je moudrost, prozíravost a politická vůle. Jako první by podle nás tyto vlastnosti měli projevit lídři pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Všichni víte o iniciativě ruského prezidenta Vladimira Putina o konání fyzického summitu lídrů "pětky". Počítáme s tím, že jakmile to hygienicko-epidemiologická situace umožní, takový summit se uskuteční. Zatím jsme v kontaktu s našimi partnery, slaďujeme koncepci summitu a jeho agendu, včetně prvků možných závěrečných dohod.

Ještě jedním bodem, o němž se chci krátce zmínit, je ochrana životního prostředí a adaptace na klimatické změny. To je také podrobně rozvedeno ve zprávě. Myslím, že je to naprosto oprávněné. Ekologické a klimatické problémy jsou dnes stejně důležité jako ekonomické a politické, protože jde o životní prostředí lidstva. Země je náš společný domov a v éře globalizace a propojenosti se to projevuje velmi zřetelně. My si myslíme, že je důležité přistupovat k tomuto komplexu úkolů z nepolitizované pozice, nepřeměňovat "zelenou agendu" v další pole konfrontace, vzájemného obviňování a nekalé konkurence, nýbrž dělat ji tak, aby sbližovala země a národy. Neproměňovat ji ani v samoúčelnost, ani v záminku pro zisk korporací, které často využívají "ekologický idealismus" lidi pro účely vzdálené ochraně přírody.

Na závěr ještě jednou zopakuji, že bylo velmi zajímavé se seznámit s tím, jak lídři Valdaje vidí situaci ve světě, scénáře jejího dalšího vývoje. Jak řekl Fjodor Lukjanov, autoři zprávy schválně "nešetřili barvou", čímž se snažili pomoci jak sobě, tak i čtenářům překonat setrvačnost myšlení. To je nezbytná podmínka nejen úspěchu, ale i běžné, normální lidské činnosti v životě. Název "Utopie rozmanitého světa" mi připomněl nedávný vtip na internetu, že "Mumu" je utopický scénář a "Dědeček Mazaj a zajíci" antiutopický. (Hra slov: utopický se v ruštině asociuje se slovesem utopit, k tomu se váže odkaz na povídku Ivana Turgeněva, v níž je utopené štěně Mumu /utopický scénář/, a na příběh od Nikolaje Někrasova, v němž dědeček Mazaj zachraňuje v době povodně zajíce pře utonutím /antiutopický scénář/ – pozn. překl.).

Zřejmě, v každém vtipu je jakýsi prvek vtipu. Určitě chceme zvolit antiutopickou perspektivu, která je nám mnohem bližší, ale je pravda, že lidstvo bohužel nemá "dědečky Mazaje". Jak se říká v dalším přísloví: "Záchrana tonoucích je věcí samotných tonoucích“. Jsme připraveni úzce spolupracovat se všemi ostatními "tonoucími", hledat vzájemně přijatelná rozuzlení.

Děkuji.

Otázka: Je-li ještě potřeba bojovat za multilaterální struktury, které již překonaly svůj "zenit"?

Sergej Lavrov: Vzpomínám si, že ve zprávě jsou tomuto tématu věnovány samostatné úvahy: OSN – to není špatné, ale pro oživení jejího ducha není nutné držet se "litery" (zdá se, že litery Charty, která se tvořila v první polovině minulého století); v centru všech našich úvah by mělo být pochopení toho, co je dobro a co je zlo. To vše jste vložili do úst vymyšleného generálního tajemníka OSN, který bude v roce 2045 vládnout této struktuře, ke stému výročí této organizace. Mimochodem, dali jste mu jméno, které odráží, pokud správně rozumím, buď barmské tradice, nebo severokorejské nebo korejské obecně. Ale své jazykové, historické schopnosti nepřeceňuji.

Vrátím se však k tomu, o čem jste mluvil: dobro a zlo. Suverénní rovnost států je dobro nebo zlo? Myslím, že je to dobro. Vzájemné nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států, mírové řešení sporů, princip souhlasu velmocí – to vše je litera Charty OSN, psáno černé na bílém. Nemyslím si, že navzdory vyhlídkám na změnu struktury mezinárodních organizací by se těchto principů lidstvo mělo vzdát. Jinak se opět dostaneme do období imperialistických válek, koloniální nadvlády a dalších nerovností na mezinárodní scéně.

V úvodním slově jste řekl, že moderní instituce ztrácejí činorodost, význam a smysl. Chtěl bych pochopit, co Vás k takovému závěru vedlo. Protože jediný zřejmý, univerzální důvod pro takové zobecňování vidím v politice USA, počínaje odstoupením od smlouvy o protiraketové obraně. Pak relativně dlouhé období byl klid a poté – zničení všech po sobě jdoucích nástrojů kontroly zbrojení a nešíření jaderných zbraní: Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF), Smlouva o otevřeném nebi, na řadě je Smlouva START. To vše je mezinárodněprávní základna, která zajišťovala stabilitu a kterou vlastně celé světové společenství jednoznačně považovalo za dobro, nikoli zlo.

Kromě mezinárodních smluv a dohod, jde také o přímo multilaterální struktury – OSN, specializované instituce, jí vytvořené, a, samozřejmě, Bretton-Woodské instituce (MMF a skupina Světové banky). USA již vystoupily, z hlavy teď uvedu, z UNESCO, Rady OSN pro lidská práva, oznámily odchod ze Světové zdravotnické organizace (WHO). Oni, podle mého názoru, velmi konkrétně a vážně zkoumají možnost odchodu z WTO, jejíž práci brzdí již ne jeden rok, když s použitím taktiky "filibusteru" (obstrukcí – pozn. překl.) blokuji personální doplnění orgánu pro řešení sporů tak, aby neměl kvorum potřebný pro to, aby se spory řešily opravdu na základě WTO a Generální dohody o clech a obchodu.

Je možné ještě připomenout příklady, kdy USA prostě nechtějí plnit žádné smlouvy, které stanoví aspoň nějaká omezení pro svobodu jednání Washingtonu na mezinárodní aréně, ať už je to ekonomická, obchodní, investiční nebo jakákoliv jiná oblast. Nástroje jsou zřejmé – sankce, hrozby, ultimáta.

Další trend, který také poskytuje důvod k zamyšlení z hlediska životaschopnosti existujících institucí: naši západní kolegové se snaží privatizovat tyto multilaterální mezinárodní struktury. To se projevuje i v činnosti sekretariátu OSN. Nebudu rozebírat detaily, ale všem je dobře známo, kdo a jak přijímá klíčová rozhodnutí, kdo má rozhodující vliv na pozici Sekretariátu, který by měl být naprosto nestranný a vyjadřovat postoje mezinárodní byrokracie, která skládá slib o nestrannosti a o odmítnutí přijímat pokyny od jakékoli vlády. To je patrné i v činnosti specializovaných institucí.

Již mnohokrát jsem uváděl příklad toho, jak byla ve skutečnosti "znásilněna" Úmluva o zákazu chemických zbraní (UCHZ). Ačkoliv šlo o její přímé a nejdrsnější porušení, Západ prosadil nelegitimní hlasování a na jeho základě oznámil, že Technický sekretariát OPCW od nynějška nadále a na věky obdržel funkce Rady bezpečnosti OSN a má právo určovat pachatele v různých situacích, kdy existuje důvod se domnívat, že byla použita chemická zbraň, zakázaná touto Úmluvou. Před tím, než se Západ dopustil "zneuctění" tohoto univerzálního dokumentu, Technický sekretariát měl právo pouze zjišťovat skutečnost použití nebo nepoužití zakázané látky v reakci na žádost kteréhokoliv státu – účastníka UCHZ.

Když se nepovede v legitimních strukturách zorganizovat a provést tuto "privatizační revoluci", témata se vynáší mimo rámec univerzálních diskusí, vytvářejí se různá partnerství, jak to udělali naši francouzští kolegové – partnerství v boji s beztrestností za použití chemických zbraní, partnerství v otázce porušování lidských práv, i když existuje Rada OSN pro lidská práva, který je univerzálním a legitimním orgánem. Ale, jak je vidět, tam asi u našich západních kolegů ne všechno vychází. Chtějí mít ještě další platformu, kde budou rozhodovat sami, ne na základě mezinárodního práva, nýbrž na základě svých pravidel, kdo má být potrestán. V rámci těchto partnerství, které existují mimo rámec univerzálních struktur OSN, je vytvořena pro své potřeby a zájmy struktura pro potrestání těch, koho tito lidé sami určí za viníka.

Evropská unie se aktivně vydává cestou USA a stále více spoléhá na hrozby použití sankcí. Jsou vytvořeny dva mechanismy pro potrestání těch, kteří podle názoru Bruselu použijí chemické zbraně a porušují lidská práva. To vše je mimo rámec Rady Bezpečnosti OSN a nijak nezapadá do principů Charty Organizace. Pokud toto chápeme jako novou realitou, tak se s tím podle mě musí bojovat. Přece dobro a zlo nikam nemizí. Jsem přesvědčen, že nejen duch, ale i litera Charty OSN jsou pro moderní svět naprosto vhodné, pokud chceme, aby byl o něco demokratičtější a spravedlivější.

Otázka: Když se věnujete každodenní diplomacii, tak není čas na analogie a reflexi toho, čemu se jaká doba podobá. Ale přesto máte pocit, že žijeme v čase, který reprodukuje jiné časy, které si pamatujeme, nebo si je nepamatujeme, ale víme o nich z učebnic či knih?

Sergej Lavrov: Existuje dobrá pověra, vzorec, v jaké podobě a kolikrát se historie opakuje. Karlu Marxovi asi nebylo známo, ale může se opakovat a nejednou. Zdá se mi, že toto je charakteristickým rysem moderní doby: všem je jasné, že dochází k přerozdělení moci, a to vyvolává kategorický nesouhlas našich západních kolegů, lpících na stoletích své dominance. Kvůli spravedlnosti souhlasím s tím, že i během těchto staletí (půl tisíciletí) boj o místo pod sluncem, za to, kdo bude "králem hory", se samozřejmě vedl velmi sveřepě. Jsem zajedno s Dominiсem Lievenem, že ničím neomezená schopnost lidstva vymýšlet nové smrtící technologie v žádném případě neuklidňuje. V tomto smyslu se jeho závěrečná věta zřejmě nemůže jen tak ignorovat.

Jednou se jednoho našeho politika uprostřed "perestrojky" zeptali na jednom z předvolebních mítinků: "Proč žijeme tak špatně?" Odpověděl: "My že žijeme špatně? Žijeme si tak, že nám naši vnuci budou závidět“. V těchto úvahách je tzv. selský rozum, ale rád bych, kdyby se vyvodilo jakési poučení z krvavých válek minulosti. Ovšem je tu ještě jedna moudrá myšlenka: historie ničemu neučí.

Otázka: Jestliže nás čekají takové hrůzné události a štěstí, pokud vůbec bude, pak ne dříve než za 25 let, jak se snaží vysvětlit naše zpráva, jestliže je vše tak špatné, možná by Rusko mělo, jak se nyní říká, stáhnout se na období těchto strašlivých otřesů do samoizolace a soustředit se jen na sebe, přičemž by se vzdalo nebo minimalizovalo zahraniční ambice? Jak se říkalo, nezlobit se, nýbrž soustředit se. A oni ať si tam bojují o světovou nadvládu a všechno ostatní.

Sergej Lavrov: Myslím, že i v tomto názoru existuje, jak se říká, selský rozum. Nikoli však v tom, abychom "se stáhli do samoizolace" a přestali se zabývat vnějším okruhem, který je z hlediska naší bezpečnosti klíčový. O tom se vedou velké diskuse. Jeden z tvůrců Valdaje a Rady pro zahraniční a obrannou politiku Sergej Karaganov nedávno v televizi prezentoval své názory o tom, jak máme vnímat své místo. Je to hodně nejednoznačné. Ale souhlasím s některými politology (to není můj vynález, ale skrytě uhodli zrající v nás pocit) v tom, že je třeba přestat nahlížet na západní kolegy, včetně EU, jako na zdroj hodnocení našeho chování, z něhož začínáme sami vycházet, měřit sama sebe jejich metrem. Nemají tam metry, mají couly. Myslím, že bychom se na ně měli přestat ohlížet.

Podívejte se, jak se nyní konalo zasedání Rady EU pro zahraniční politiku, jaké tam zazněly mravokárné sentence, prohlášení o tom, že Rusko nedokázalo využít šance vysvětlit, co se stalo s A. Navalným. Není to tak dávno, před pár týdny, více koncepčně vystoupila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která řekla, že je důležité rozloučit se s iluzí, že by Rusko při současném vedení mohlo obnovit postavení geopolitického partnera EU. Je to velmi závažné prohlášení z úst vrcholné představitelky Evropské komise. Myslím, že bychom se měli přestat ohlížet na tato hodnocení.

Dnes jsem velmi podrobně, více než hodinu mluvil s vysokým představitelem EU pro zahraniční záležitosti Josepem Borrellim. Otevřeně jsem mu řekl a mluvil jsem o tom veřejně: když EU dost arogantně, s pocitem absolutní vlastní nadřazenosti prohlašuje, že Rusko musí pochopit, že byznys nebude "jako obvykle", Rusko chce pochopit, zda je vůbec možné mít nějaký byznys s Evropskou unií v současných podmínkách. Nebudu se podrobně zabývat fakty, kterých je spousta, jak se EU chová naprosto nevhodně, nepřijatelně v souvislosti se vzpomenutým incidentem s A. Navalným. Jako v případě tvrzení, že celých pět zemí EU zjistilo pravdu, takže naše pokusy žádat je o předložení skutečností, které jim umožnily dospět k těmto závěrům, jsou nehorázné a my nemůžeme jim nevěřit.

Víte, existuje takový velký herec a guvernér Arnold Schwarzenegger, který ve svých filmových rolích hrál tvrdého chlapa a vždy, když se někdo pokoušel zapochybovat, říkal: "Trust me" ("Věř mi"). Přesto mu věřím víc než Evropské unii, která se nyní snaží vydávat takový přístup za pravidlo. Přesně tak – za pravidlo, a ne v rámci mezinárodního práva. Jenže my chceme, aby v situaci s A. Navalným plnily EU a Německo mezinárodní právo. Existuje Evropská úmluva o vzájemné právní pomoci v trestních věcech z roku 1959, protokoly k ní. Odvoláváme se na ně. Žádáme Německo, aby splnilo své závazky vůči těmto mezinárodně-právním nástrojům. Ale Německo na oplátku říká: "Vy máte mezinárodní právo a my máme pravidlo." Pravidlo je takové, že když jim nevěříme, tak si za to můžeme sami.

Během posledních dvaceti let jsme měli vždy pocit sebeúcty. Ale ti lidé, kteří jsou odpovědni za zahraniční politiku na Západě, nerozumí potřebě vzájemného respektu. Asi bychom s nimi měli na nějakou dobu přestat komunikovat. Tím spíše, že Ursula von der Leyenová prohlašuje, že se současnou ruskou vládou se geopolitické partnerství nedaří. Tak to má být, pokud to chtějí.

Otázka: Pokud instituce ustupují různým formám multilaterální spolupráce, jak máme postupovat vůči zemím tzv. blízkého zahraničí? V jaké formě řešit problémy, tím spíše, že pozorujeme, jak roste jejich počet?

Sergej Lavrov: Asi mají pravdu ti, kteří sledují trend, kdy se souběžně s multilaterálními strukturami, při vší krizi, kterou procházejí (uvedl jsem příklady rozpadu těchto institucí, jejích záměnu neuniverzálními rámci, vytvářenými mimo Chartu a systém OSN), existuje, samozřejmě, potřeba více flexibilních forem komunikace, které nejsou pevně strukturovány, nejsou zakotveny žádnými úmluvami. Dobrým příkladem je skupina G 20. Je to síťová struktura. Je institucionalizovaná, ale zachovává si svou flexibilitu, nemá žádná psaná a ratifikovaná pravidla, odráží stejný pohled na objektivitu procesu formování multipolárního světa, o kterém mluvíme. G 20 se do roku 2010 dostala na nejvyšší úroveň s poměrně neformálními kontakty na úrovni ministrů financí, po krizi v roce 2008 bylo rozhodnuto pořádat každoroční summity.

Skutečnost, že se tato skupina dostala na nejvyšší úroveň, zdůrazňuje, že žádná G 7 od nynějška do budoucna již nemůže řešit globální ekonomické problémy. Přičemž právě ekonomika a finance se předpokládaly jako hlavní cíle nových summitů G 20, jejichž součástí byly také G 7 a BRICS a země, zřejmě podobně smýšlející jako členové "pětky" BRICS (Indonésie, Saúdská Arábie, Mexiko, Argentina). Proto je tedy skupina G 20 téměř otevřeným uznáním multipolarity a neschopnosti samotného Západu (v širším smyslu, včetně Japonska) řešit světové ekonomické a finanční problémy.

Paralelně samozřejmě musíme přemýšlet o reformách stávajících institucí. Zde je OSN právě tou organizací, která potřebuje neustálou obnovu. Ale tento proces musí být postupný, konzistentní, opírající se o konsenzus a zabraňující prudkým pohybům, které mohou podkopat schopnost organizace fungovat. V tomto smyslu obrovská pozornost je věnována slepé uličce, do které se dostala reforma Rady bezpečnosti OSN, kde se střetávají ambice států, které již dosáhly na podstatně jiné místo ve světové ekonomice a politice. Některé z nich v době založení OSN byly koloniemi (tatáž Indie), ČLR neexistovala, ale vítěznými mocnostmi byla Čína uznána jako rovný vítěz ve Druhé světové válce – je to země, která ztratila více než 35 milionů životů.

Situace se změnila, existují další žadatelé, kteří se chtějí trvale "usadit" v Radě bezpečnosti OSN. Probíhá debata. Vycházíme z toho, že, za prvé, je třeba odstranit do očí bijící nespravedlnost, která nyní vznikla: z patnácti členů Rady bezpečnosti OSN šest reprezentují Evropu (při různých kombinacích minimálně pět, nebo i šest, tj. určitě více než jedna třetina) a rozvojové země skutečně jsou nedostatečně reprezentovány. Proto, když mluvíme o dohodování dalších míst stálých členů Rady bezpečnosti OSN, naše pozice spočívá v tom, že toto právo si samozřejmě zaslouží rozvojové země Asie, Latinské Ameriky a určitě Afriky. Pak bude nespravedlnost odstraněna.

Jelikož toto téma vyvolává hluboký rozpor v OSN, v rámci skupiny G 20 začíná každá země-předseda navrhovat pořádání každoročních setkání ministrů zahraničních věcí, které se v rané fázi existence G 20, když se začala scházet ve formátu summitů, nepořádaly. Pravděpodobně, je v tom snaha nějak kompenzovat nedostatek pokroku při dohodování nového složení Rady bezpečnosti OSN tím, že mnoho klíčových otázek může být projednáváno ve formátu G 20. Stejně jako u ekonomické a finanční agendy se to, co je projednáváno ve skupině G 20, nestává zákonem, dokud nebude formálně schváleno Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Stejně tak G 20 nemůže rozhodovat za Radu bezpečnosti a Valné shromáždění OSN. Ale je to užitečná platforma pro to, aby v síťovém, nezbyrokratizovaném formátu vytvářely nějaké příležitosti pro sblížení přístupů. Takovou praxí je i seskupení BRICS. Myslím, že v budoucnu vznikne mnoho takových "jednorázových" aliancí.

Jako příklad lze uvést syrské urovnání – Astanský formát. Je naprosto "jednorázový", věnuje se konkrétnímu problému. Kvůli žádným jiným otázkám Turecko, Írán a Rusko takový formát nevytvořily. Máme krásné vztahy s Íránem, dobré vztahy s Turky, ale stávající "trojka" je naprosto "jednorázová", pro řešení konkrétní situace. Takových příkladů je mnoho: Minská skupina OBSE, i když se opírá o OBSE, ale veškerá péče o ni leží na bedrech spolupředsedů – Ruska, USA a Francie, které na tomto jednorázovém základě působí docela unisono, ale opět je to jednorázová kombinace.