Sergej Naryškin: Rozhodnutí SSSR o uzavření paktu o nenapadení s Německem se zakládalo na přesných informacích rozvědky - Новости Посольства

Jiné východisko nebylo

Rozhodnutí SSSR o uzavření paktu o nenapadení s Německem se zakládalo na přesných informacích rozvědky

         Přesně před 80 léty, v noci na 24. srpna 1939, v Moskvě byla podepsána Dohoda o nenapadení mezi hitlerovským Německem a Sovětským Svazem. Zpráva o uzavření paktu byla jako blesk z čistého nebe. Dopisy tisíc sovětských občanů, kterými se zasypaly redakce centrálních a místních novin, obsahovaly nechápavost, rozpaky a hněv - antagonizmus mezi Sovětským Svazem a Třetí říší byl smrtelný.

         Koncem 30. let byl SSSR jedinou evropskou zemí, jejíž vojáci a důstojníci tváří v tvář bojovali s armádními jednotkami nacistického Německa a jeho satelitů. Nevyhlášená válka se konala ve Španělsku, kde sovětská vláda podporovala republikány; v Číně, která se bránila japonské agresi; nakonec v Mongolsku, kde jen tři dny před podpisem aktu, dne 20. srpna 1939 začal rozsáhlý útok na Khalkhin Gol.     

                  Prudká změna sovětského zahraničněpolitického kurzu měla dlouhou předhistorii a hodně příčin. Začít můžeme od samotných základů Versailles-Washingtonského systému, vzniklého na základě výsledků První světové války. Podle názorů mnohých historiků, základním principem meziválečného uspořádání světa byla nerovnost. Tak zvané "velmoci" - Anglie, Francie, USA - se snažily upevnit svou dominanci cíleným oslabením potenciálních soupeřů. Německo se podrobilo porážce v právech, demilitarizaci a ponižujícím reparacím, Osmanská říše a Rakouskouhersko se přerozdělilo, sovětské Rusko se izolovalo.

         Podél našich západních hranic se vytvořil "kordon" ze států vzniklých na ruinách Ruského impéria, mnohokrát s nacionalistickými režimy. Největším z nich bylo Piłsudského Polsko, které v roce 1921 odtrhlo od Ruska území západního Běloruska a západní Ukrajiny. Násilná polonizace místních obyvatel přerostla koncem 20. let do přímého státního teroru. A lépe to nevypadalo ani v sousedním Pobaltí.

         Skutečný vztah Velké Británie a Francie k této "předsíni Evropy" názorně ukázaly locarnské dohody roku 1925. Z obav o rýsující se sblížení Výmarské republiky a Sovětského Svazu, Versailleští garanti rozdělili hranice Německa na západní, jejichž neměnnost nemohla být zpochybněna a východní, vůči kterým Němcům zůstala značná volná ruka. Jinými slovy, se předpokládalo, že se sílící německý revanšizmus nebude potlačovat, ale "správně" směrovat na východ. Není divu, že se ihned po příchodu nacistů k moci staly výzvy k "vydobytí nového životního prostoru na Východě a jeho nelítostné germanizaci" stěžejní ideou politiky Třetí říše.

                  Snaha zničit Sovětský Svaz a později banální zbabělost pobízela Velkou Británii a Francii bezprecedentně ustupovat Hitlerovi. Politika "usmíření" usnadnila nacistům vytváření bojeschopných ozbrojených sil, dovolila komfortně "se rozcvičit" ve Španělsku a konečně v roce 1936 vrátit demilitarizovanou Rýnskou oblast.   

                  Apetyt agresora, který si nezvykl potýkat s odporem, měl tendenci jenom narůstat. V březnu 1938 uskutečnil Hitler za mlčenlivého souhlasu Velké Británie a Francie anšlus Rakouska a inicioval Sudetskou krizi, která se ukončila hanebnou Mnichovskou dohodou. 12. září, v předvečer svého setkání s fašistickým vůdcem, prohlásil lídr anglických "usmiřitelů" Neville Chamberlain, že Německo a Anglie jsou "dvěma pilíři evropského míru a hlavními opory proti komunizmu". Tomu následovalo rozdělení suverénního Československa, jehož zástupce, mimochodem, tenkrát na jednání ani nepozvali.    

         "To, co se stalo v Mnichově, znamená konec bolševizmu v Evropě, konec veškerého politického vlivu Ruska na našem kontinentu", - triumfoval italský diktátor Mussolini. Vyšlo najevo, že fašistické agresory a jejich spojence takové jemné materie jako mezinárodní právo už nezastaví. Sovětský Svaz, který se ocitl ve skutečně nesnadné situaci, byl nucen okamžitě měnit své předchozí mezinárodní priority.

         Připomenu, že se již od okamžiku příchodu nacistů k moci snažil Sovětský Svaz provádět politiku celoevropské kolektivní bezpečnosti. V roce 1934 se sovětská vláda ozvala na návrh francouzského ministra zahraničních věcí Jeana Louise Barthoua, který vystoupil s iniciativou "Východního paktu" za účasti všech států Východní a Střední Evropy včetně SSSR a Německa. Z důvodů, které se staly očividné až později, podepsat podobnou dohodu Hitler razantně odmítl. A Německo - toto je ironie dějin! - vřele podpořilo Polsko.

         Slepý antisovětizmus "režimu plukovníků" delší dobu posouval Poláky do orbity hitlerovského vlivu. Němci ale do určité doby je povzbuzovali - v roce 1938 jim předali část Československa, potom lákaly sliby sovětské Ukrajiny a přístupu k Černému moři. Přinejmenším právě o tom svědčí záznamy uskutečněných v lednu 1939 ve Varšavě rozhovorů ministra zahraničních věcí Německa Joachima von Ribbentropa s hlavou MZV Polska Józefa Becka, získané sovětskou vnější rozvědkou.

         V březnu 1938 otřásla Evropou další diplomatická krize. Navzdory všem zárukám, poskytnutým Velké Británii a Francii v Mnichově, okupoval Hitler Československo a vyhlásil německý protektorát na Slovensku. V pokračování úspěchu anektoval agresor litevskou Klaipedu a následně dal ihned dvě ultimata - vůči Rumunsku a Polsku. Perspektiva velké války v Evropě se stala očividná pro všechny.

         Pod kolosálním nátlakem veřejnosti Londýn a Paříž Německo odsoudily a odvolaly berlínské velvyslance. Během celého března probíhaly napjaté mezinárodní konzultace, ke kterým byl nakonec plnohodnotně přivolán i Sovětský Svaz. Jako odpověď na návrhy Velké Britanie, vystoupila vláda Sovětského Svazu s iniciativou uzavření nové anglicko-francouzsko-sovětské dohody o vzájemné pomoci a dodatkem k ní - třístranné vojenské konvence. A takto dne 17. dubna 1939, na samém prahu války, začala moskevská jednání - zoufalý a bohužel zpožděný pokus vytvoření antihitlerovské koalice. Symbolicky je, že ještě před jejich zahájením, dne 11. dubna 1939, přijal německý generální štáb smutně známý plán Weiβ - plán náhlého přepadení a invaze do Polska.

         Historici se doposud hádají, co se stalo příčinou ztroskotání anglicko-francouzsko-sovětské iniciativy. Především poznamenáme, že se ani anglický, ani francouzský lídr nechtěl setkat se Stalinem osobně. "Sir Chamberlain přímo jednal s Hitlerem... Spolu s lordem Halifaxem navštívil Řím, - podotýkal ex-premiér Velké Británie David Lloyd George. - Koho ti ale poslali do Ruska? Neposlali ani člena kabinetu nejnižší hodnosti, poslali úředníka z foreign office. To byla urážka".

         Dokumenty, získané mimo jiné i sovětskou vnější rozvědkou, přesvědčují, že se domluvit s Moskvou se oficiální Londýn ani nepokoušel. Na rozdíl od Francouzů, kteří plně pociťovali hrozbu své národní bezpečnosti, Angličané stále v Hitlerovi viděli jen vzpurného spojence, kterého je potřeba "zkrotit" hypotetickým svazem s Rusy. Je zřejmé i to, že "usmířitelé" nebyli proti opakování "Mnichovské dohody", teď ale vůči Polsku. O podobných konzultacích na trati Berlín-Londýn také pravidelně informovala sovětská vnější rozvědka vedení země až do srpna 1939.

         V červenci Lotyšsko a Estonsko oznámily, že odmítají přijmout sovětské záruky a uzavřely s Německem dohodu o nenapadení. Tím pádem se celé Pobaltí stalo německým nástupním prostorem pro přepadení SSSR. Sovětský Svaz si uvědomoval reální hrozbu a nabídl se vzdát politických konzultací a přejít bezprostředně k vojenským jednáním.

         Anglická a francouzská mise pokračovaly v táhnutí na dlouhé lokte a vyrazily do sovětské metropole maximálně dlouhou cestou: mořem do Leningradu a dále vlakem do Moskvy. Mimo to, po příjezdu se ukázalo, že francouzský generál Joseph Doumenc, který stál v čele francouzské delegace, měl pravomoci jenom jednat a anglický admirál Reginald Drax dorazil do Moskvy vůbec bez kterýchkoliv pravomocí.

         Rozhodujícími a přesněji finálními se staly rozpory v otázce o průchodu Rudé armády přes území Polska. Poláci pořád zůstávali v zajetí svých iluzí a principiálně odmítali poskytnutí práva průchodu sovětským vojskům. Nezabral ani tlak na Varšavu ze strany oficiální Paříže. "Ne Němci, ale Poláci vtrhnou dovnitř Německa hned v prvních dnech války", - chrabře odpovídal na všechny důvody polský velvyslanec Józef Łukaszewicz. Později, doprovázejíc západní vojenské mise, maršál Vorošilov s hořkosti poznamenal admirálu Draxovi: "Z toho vyplývá, že abychom Polsku nabídli svou pomoc, měli jsme si ho podrobit, anebo na kolenou žádat Poláky o jejich svolení, abychom je zachránili?". Odpověď na tuto rétorickou otázku poskytly samy dějiny.

         Následující údaje se rozvíjely překotně. Po přesvědčení o bezperspektivnosti konzultací s Londýnem a Paříží, sovětské vedení potvrdilo svou připravenost k přímým jednáním s Německem. Již 23. srpna 1939 Moskvu spěšně navštěvuje ministr zahraničních věcí Třetí říše Joachim von Ribbentrop. Německá diplomacie bezprecedentně ustoupila, aby garantovala sovětskou neutralitu v polské kampani. Projekt dohody byl schválen tentýž den a již v noci byl v Kremlu podepsán.

         Taktická dohoda s Hitlerem dovolila rozbít koalici anglicko-francouzských "usmířitelů" a zemí "Osy", zajistila Sovětskému Svazu několik mírových lét a pomohla odsunout hranici s Německem na západ. Hlavním kritériem účelnosti dohody byla národní bezpečnost - koneckonců, pevnému míru s agresorem v ten okamžik již nevěřil nikdo.

         Podpis Dohody o nenapadení byl úplně ignorován ve Varšavě, avšak se ji dostalo razného odsouzení v Tokiu. Situace u Khalkhin Golu se nerozvíjela ve prospěch agresorů, a proto se zráda německých spojenců na tomto pozadí stala zvláště bolestivou ránou pro císařský dvůr. Po pěti dnech antisovětská vláda Kiichiro Huranumy v plné sestavě podala demisi. Japonci se ještě jednou přesvědčili v politické bezprincipnosti Hitlera a jak předpokládá řada historiků, na podzim 1941 toto ponaučení Zemi vycházejícího slunce zastavilo před náhlým úderem do zad SSSR. 

         Jenom týden poté, 1. září 1939 začala v Evropě Druhá světová válka, což se stalo největší porážkou Velké Británie a Francie, jejich vlád, diplomacií a rozvědek. Ve snaze se zabezpečit a dotlačit Německo k přepadení SSSR, padli "usmířovatelé" obětí svých vlastních intrik. "Musím uznat, že SSSR vedl rozumnou politiku", - poznamenal finský lídr Carl Mannerheim, který, jen pro informaci, k sovětskému zřízení pocit sympatii nikdy nesdílel.

         Následující události potvrdily, že by zamítnutí Ribbentropových nabídek mohlo dostat Sovětský Svaz do mnohem horších vojensko-politických podmínek. Polsko přecenilo svůj význam v očích starších "partnerů" a nedostalo od Velké Británie a Francie žádnou reálnou pomoc. Jen dva týdny poté Polsko přestalo existovat jako nezávislý stát a garance západních lídrů se změnily na diplomatický azyl pro polskou exilovou vládu.

         Navzdory naléhavému Hitlerovu požadavku, nevstoupila sovětská vojska na území Polska až do úplného faktického ukončení odporu polské armády a ukončení evakuace orgánů centrální vlády Polské republiky. První části Rudé armády překročily sovětsko-polskou hranici 17. září 1939.  Vrchní velitel polské armády maršál Edward Rydz-Śmigły hodnotil situaci rozumně a vydal příkaz, aby se s nimi do boje nepouštělo.

         Rudá armáda rychle postupovala dopředu a během pěti dnů se dostala na bývalé hranice Ruského impéria (připomenu, že teprve 18 let uplynulo od předání tohoto bývalého ruského území Polsku na základě rižského míru). Následky násilné polonizace se hlásily - mnohokrát Rudoarmějce vítali jako osvoboditelé a v řadě míst živelně vznikaly protipolské partyzánské oddíly. Výraznou epizodou osvobozujícího boje se stalo povstání na vesnici Skidelská gmina v západním Bělorusku, které spoutalo značný kontingent polských sil.

         Poznamenám také, že přítomnost sovětských vojáků - jak v Polsku, tak později v Pobaltí - dovolilo nedopustit se rozsáhlých pogromů proti Židům, které občas organizovali nacistické frajírci bez čekání na německé pány. Bez pochyb, všechny tyto okolnosti se mají zohledňovat při hodnocení sovětské vnější politiky v této době.

         Nová sovětsko-německá hranice získala mlčenlivé mezinárodní schválení. "To, že se ruské armády musely postavit na této linii, bylo naprosto nezbytně pro bezpečnost Ruska proti nacistické hrozbě", - zdůrazňoval ve svém vystoupení sir Winston Churchille. Zdrženlivý souhlas s uskutečněnými teritoriálními změnami dala i oficiální Paříž.

         Zároveň bylo diplomatickými cestami Velké Británii a Francii ze strany sovětské vlády sděleno, že "nynější demarkační čára není státní hranicí mezi Německem a SSSR" a osud Polska "záleží na mnoha faktorech a protichůdných silách, jenž zohlednit v současné době zatím není možné".

         Jak víme, hlavní mezi těmito skutečnostmi byl začátek Velké vlastenecké války. V letech 1941-1944 byly v sovětském tylu znovu vytvořeny a ozbrojeny polské národní části. Vojáci Vojska polského bojovali spolu s vojáky Rudé armády a osvobozovali svou vlast od nacizmu. Přes 600 tisíc rudoarmějců obětovali svůj život v bojích na polské zemi. Se svými spolubojovníky osvobodili vězně Osvětimi, Majdanku, Treblinky...

         Doplním ještě něco: již po vítězství nad nacistickým Německem byla z iniciativy SSSR odloučena ve prospěch Polska významná část průmyslově vyspělých území Slezska, Východního Pruska a Pomořanska. Úsilím sovětské diplomacie se Polská republika rozšířila prakticky o čtvrtinu. Proto by polští partneři měli ve své minulosti nacházet správné příklady - sotva si zasloužili o dobrou vzpomínku polští nacionalisté, kteří se zapsali jen opuštěním země v okamžik rozprostřeného nebezpečí nad zemí. 

         Na závěr řeknu, že hlavní princip historické vědy - nepřistupovat k hodnocení událostí minulosti jen z pozice dneška. Jen hlubší ponoření do kontextu epochy, opora o skutečné historické zdroje a evidence kompetentních názorů profesionálních historiků dovolí získat z minulosti aktuální a vyžádané ponaučení. V této souvislosti bych chtěl upozornit vážené čtenáře na historicko-dokumentární výstavu Federální archivní agentury "1939. Začátek Druhé světové války", která byla v těchto dnech zahájena ve Výstavní síni federálních archivů v Moskvě na adrese Bolšaja Pirogovskaja 17. Předpokládám, že seznámení s unikátními dokumenty a raritami, které jsou k vidění v expozici, dovolí nejen procítit vše napětí mezinárodní politiky předválečných let, ale i názorně se přesvědčit, že číkoliv snaha vládnout světem, bez ohledu na prohlášené cíle, nevyhnutelně přivede lidstvo k tragédii.

Zdroj: Rossijskaja gazeta, 22.8.2019